Narodil jsem se v Messénii, na jihozápadě Peloponésu, v království Pylos, místě sladkého vína, rozpustilých žen, srdnatých mužů a nikdy nekončících radovánek zasvěcených bohu vína Dionýsovi. Království mého otce Neleuse se táhlo na sto šedesát pous do délky, sto třicet pous do šířky, ochraňovalo na sto tisíc lidí a na každého z nich připadalo padesát slepic, deset ovcí, osm koz, pět krav a nepočítaně lesní zvěře. Sčítání lidí se konalo každých pět let a daně se vybírali pokaždé, když měsíc dosáhl novu.

Otcem mého otce byl vládce moří, král bouří, pán koní, před nímž se třásla dokonce i země. Pravda, za svůj život vděčím podvodu. Moje pramáti, nádherná Tyro, dcera zákeřného krále Salmóneuse z Élidy (bratra bohy prokletého Sisyfa, který dvakrát podvedl Smrt, než byl konečně Hermesem uvržen do podsvětí), který ji provdal za svého bratra Krétheuse, zakladatele Iólkusu. Jenže bylo to manželství bez lásky, zrozené z chtíče, který se brzy ukojil, jen co Tyro dala svému strýci tři syny – Aesona (jehož syn Jáson, můj vzdálený bratranec, měl v letech budoucích obrátit můj život vzhůru nohama), Pheresa a Amathyona – a dvě dcery – obě umřely ještě jako děti –, Krétheus ji nahradil Demodiceou.

Tyře to nevadilo. V těch požehnaných dnech, kdy si jí její manžel a strýc nevšímal, se brouzdala sama po březích řeky Enipeas, kde také poprvé spatřila Enipea, ducha řeky, jehož věčné mladé tělo plné síly a energie bylo pravým opakem jejího manžela, odulého, uslintaného, s řídkým vousem a rozměklými svaly, ale zchytralého téměř jako jeho bohy proklatý bratr Sisyfos (nikdy jsem se s ním nesetkal, ale tak mi o něm alespoň vyprávěl můj otec, když jsem mu jako dítě za zimních večerů sedával na koleni před krbem a on zpíval o titánech a bozích, o obrech, o Chaosu, o Kronosovi, Uranovi, Gaie a o nesčetných dalších), její srdce zahořelo dosud nepoznanou vášní. Kdo by ji z toho v jejích dvaceti letech mohl vinit? Přistoupila k říčnímu bohu, který se nahý procházel ve vlnách, ponořený jenom po kotníky v místech, kde by člověk zmizel pod hladinou jako kámen, s rozpřaženými pažemi se vyhříval na slunci, pevné hýždě zatnuté a lesknoucí se v paprscích jako bronz, široká záda, o něž by si zlomil kladivo snad i sám Héfaistos, zcela netečný k záležitostem smrtelníků, kteří pro něj byli stěží zajímavější než vážky, které si jeho štiky dávaly na oběd. Když si moje babička odkašlala, ani se nepohnul.

„Ty jsi bůh,“ řekla mu tedy bez špetky pokory (byť s pořádnou porcí zvědavosti) v hlase, neboť v oněch dobách byli Olympané zemi mnohem blíž, než na co je dnešní mládež zvyklá. To železo, ten nový kov, který se šíří mezi lidmi, je zahání na ústup, neboť železo – a to si pamatujte, mí milovaní – zabíjí dokonce i nesmrtelné. Ale tehdy ještě nebylo železo běžné – a já bych to měl vědět, vždyť jsem se narodil ve stejné době jako váš pradědeček – kolik mi je let? Zapomněl jsem počítat. Blíží se to dvěma set… i když možná ještě více. Roky, které žiji, měli patřit mé matce. Ale o tom až později.

„Ty jsi bůh,“ řekla Enapiusovi, který se konečně uráčil vzít ji na vědomí a otočit se k ní. Tyra se zalíbením pozorovala jeho černé vlasy, kudrnaté vousy, rozložitá ramena, ploché břicho i zbraň mezi jeho nohama, jíž se – podle slov mé babičky – podobal koním, a popadla ji taková vášeň, až se Enapia nerozlévala jenom pod nohama boha, ale vlila se i mezi její boky, stehna a odsud mezi její chodidla.

Bůh to – snad díky svým nadpozemským smyslům –, vycítil, ale neudělal nic, jenom ji rozmrzele pozoroval.

Čelíce jeho zájmu kamenné sochy, nevěda, co jiného by udělala, vstoupila k němu do vody, a její vlněný chiton obepnutý rudým šatem s otevřeným živůtkem odhalující dosud mladá plná ňadra naditá mateřským mlékem, nasákly vodou a přilnuly jí k tělu, aby jenom zdůraznily jaro její krásy. A takto, podobna dryádě či nymfě, došla až k Enapiovi, i když se nořila nejprve po kolena, pak po pas, až nakonec voda spolkla i odznaky jejího mateřství, a natáhla ruku, aby se dotkla mramorové krásy živého zosobnění přírody. Hladila ho po lýtkách a po kolenou a stehnech, aniž by se od nesmrtelného ducha – který zatím opět rozpřáhl ruce a vystavil svoji tvář nebesům – dočkala jakékoliv odezvy. Nakonec sáhla i na to, čím se podobal koním, ale mužnou sílu v něm neprobudila, jeho žezlo zůstalo poddajné a vláčné, netečné stejně jako bůh sám, i když ho hladila a hnětla a dýchala na něj, jak jenom mohla, neboť její nohy se nořily do příliš velké hloubky, než aby ho mohla políbit.

„Ne!“ zaječela jako harpyje. „Ne! To nemůže být pravda!“

Ten náhlý jekot probudil v netečném bohovi nelibost, takže se k ní otočil zády a začal kráčet pryč, a i když za ním plavala a volala a křičela, i když ho chytala za kotníky a slibovala, že se mu oddá celá, že se mu obětuje životem, jenom pokud s ní bude ležet, třeba jenom jedinkrát; Enapius se jí vysmekl a odešel do dne, který se skláněl k soumraku.

Nakonec se Tyra vyhrabala na břeh, promočená vodami Enapisu i svými vlastními slzami, a zcela vyčerpaná, zubožená a rozjitřená, upadla do spánku, jenom tak, jak byla, zcela mokrá, omráčena vlastními vzlyky uražené pýchy.

Probudila ji láska. Láska, kterou cítila jako plameny a jako horu, jako bouřící vulkán přímo ve svém nitru, zavalená skalou Enapiova mramorového těla, celována kapkami moří, které byly jeho slinami, se solí na bocích a na prsou a na rtech, v objetí, které trvalo snad celé hodiny, ne-li dny, měsíce a roky. Jejich láska byla tak vroucí, že když bylo u konce, byla docela suchá, byť z ní za celou tu dobu nesňal chiton. Teprve s prvními paprsky slunce se z ní Enapius zvedl a odhalil se jí.

Nebyl to Enapius. Byl to Poseidón. Mocnější, než onen směšný říční bůžek, větší, silnější a majestátnější, ale také strašlivější, hrozivější, s úsměvem, z něhož se klepou nohy samotné zemi, a když ho Tyra spatřila v jeho pravé podobě, samou hrůzou se dala na útěk. Ne, jak by někdo mohl stát tváří v tvář jednomu z Olympské třináctky. Snad Hérakles by mohl. Snad Orfeus, Perseus, Théseus, nebo Prométheus, ale v dívčiných silách to nebylo.

O devět měsíců později se jí narodila polobožská dvojčata – Pelias a Neleus.